Dodatek - 70. Danielových téhodnů
Současné události na Blízkém východě opět vzbudily zájem znalců Bible o knihu Danielovu. Jeho vidění o 70 téhodnech je jako základ vhodné zvláště k tomu, abychom mohli lépe zařadit události spojené s biblickým proroctvím v ohnisku světového dění - v Izraeli. Přitom je nutné brát na vědomí jak minulost, tak přítomnost; jenom tak bude to budoucí srozumitelné. Kniha Danielova je apokalypsou Starého zákona. V té je odhaleno dění s Izraelem až do konce této civilizace.
Prorok Daniel se nacházel v tom čase se svým lidem v babylonském zajetí a zkoumal v písmech proroka Jeremiáše (Jeremiáš 25:11, 29:10), aby obdržel vyjasnění o konci sedmdesátiletého zajetí Izraele (Daniel 9:2). Potom se vroucně modlil k Bohu a vyléval před Pánem své srdce. Dlouhé modlitbě pokání a proseb následovala odpověď Boží, která se ale vůbec nevztahovala na dobu zajetí, nýbrž na budoucí události s Izraelem až k Mesiáši, a až do konce posledního časového úseku.
"Když jsi se začal modlit, vyšlo Boží Slovo a já jsem přišel, abych ti dal informaci: neboť jsi obzvláště milovaný muž. Proto dej nyní pozor na slovo, aby jsi přesně porozuměl tomu zjevení!
Sedmdesát ročních týdnů je určeno tvému lidu a svatému městu ..." (kap. 9:23-24a)
Zajetí skončilo o dva roky později se svolením perského krále Cýra k nové výstavbě chrámu v Jeruzalémě (Ezdráš 1:1-3).Město s jeho zdmi bylo vybudováno Nehemiášem asi o sto let později. Podle slov anděla Gabriela to byl začátek 70 ročních týdnů. Jak ty dny - týdny známe, Pán si posloužil pojmem roční týdny (Kral. bible: téhodny).
Přitom se jedná o šestinásobný účel, jak je vyjádřen v následujícím textu:
1. "... aby ohavnost byla přivedena k závěru a
2. naplněna míra hříchu,
3. aby bylo smířeno zadlužení a
4. přivedena věčná spravedlnost a
5. potvrdit vidění a proroka a
6. pomazat výsostně Svatého."
"Věz tedy a rozuměj: od vyjití výpovědi o navrácení a vystavění Jeruzaléma až do Mesiáše knížete, je sedm téhodnů, a potom šedesát dva téhodnů, když bude znovu vzdělána ulice a příkopy, a zajisté ten čas bude přenesnadný.
A po dvaašedesáti téhodnech bude zabit Mesiáš bez odsouzení a to město společně se svatyní zničí válečný lid s knížetem jedním, který přitáhne, jehož konec ale přijde skrze bouřlivý příval; a až do konce bude válka, pevně rozhodnuté zpustošení.
A uzavře (antikrist) pevnou smlouvu s mnohými na dobu jednoho téhodne a v polovině téhodne odstraní oběť a suchou oběť; a na tom místě postaví ohavnost a zpustošení a sice tak dlouho, až se ta pevně rozhodnutá zkáza vylije na to zpustošení." (Daniel 9:24b-27)
Znalci prorockého Slova a dějin přesvědčivě vyložili rozdělení časů od ustanovení znovuvybudování Jeruzaléma (Nehemiáš 2), až ke Kristu, Mesiáši. Udaná časová rozpětí o 7 a 62 a 1 téhodni se týkají Izraele. Časový úsek času milosti pro národy (Žalm 118:24, Izaiáš 49:8, 2. Kor. 6:2, Židům 4:7) leží mezi 69. a 70. téhodnem.
Učení, že Ježíš Kristus již naplnil první polovinu sedmdesátého téhodne, není biblické. I v tomto bodě se musíme zcela jasně tázat: co k tomu říká Písmo? Písmo říká, že k tomuto tématu máme jen tři časová určení v proroku Danieli: 7 a 62 a 1 téhoden. Písmo dále říká, že Mesiáš, Pomazaný, po 62 téhodnech ne po 62 a 1/2 téhodnech, bude usmrcen. Tak mluví Pán ve Svém Slově: "A po těch dvaašedesáti téhodnech přijde Pomazaný o život ..." (v. 26)
Neexistuje ani jediné biblické místo, které říká, že by náš Pán uzavřel na sedm let nějakou smlouvu, kázal tři a půl roku a pak ji zrušil. Jak bylo v Mojží-šovi určeno mužům, kteří sloužili u stánku úmluvy (4. Moj. 4:1-3), začal jako Syn člověka službu ve třiceti letech Svého života (Lukáš 3:23).
Nesmíme přece stejný verš použít na Krista a antikrista! Kdy a s kým měl uzavřít Kristus na sedm let smlouvu a pak ji zase zrušit? Jak se na Něho může vztahovat prvních tři a půl roku? S Římem neuzavřel žádnou smlouvu, kterou by pak mohl zrušit, ani s Izraelem žádnou smlouvu nezrušil, naopak: On nastolil Novou smlouvu skrze krev smlouvy (Matouš 26:26-28) a Nová smlouva není časná, ale věčná smlouva. To hraničí s rouháním, jestliže biblické místo, které mluví o antikristu, je užito i na Krista.
Pán mimo to neodstranil ani oběť, ani suchou oběť, všecko šlo dále jako obvykle až do roku 70 po Kr. Z toho, co se ve verši 27 vypovídá, se nic nevztahuje na Krista, ale všechno na antikrista. Sta jinak znějících citátů nemohou jeden verš Slova Božího postavit mimo sílu. Kdo je z Boha, dává Bohu za pravdu a až pak vidí správně celou souvislost. I když služba Ježíše Krista trvala tři nebo tři a půl roku, tak spadá v každém případě do konce dvaašedesáti téhodnů. Toto je TAK MLUVÍ PÁN ve Svém Slově.
Izrael prožije jako čas milosti 3 1/2 roku, ve kterých povstanou ti dva proroci v Jeruzalémě. "Ale Moji dva svědci oblečeni do pytlů, budou prorokovat dvanáctsetšedesát dnů." (Zjevení 11:3) Oni pak mají v tom čase Slovo Boží plné moci. Během této služby bude opět postaven chrám.
Židé očekávají, že Mesiáš přijde do chrámu, neboť tak je to psáno: "... a neprodleně přijde do Svého chrámu Pán, kterého si přejete a Anděl smlouvy, po kterém toužíte, přijde jistě! - Tak mluví Pán zástupů." (Malachiáš 3:1b) Podle jejich názoru je Mesiáš mužem v obzvláště dobrém postavení, kníže (Ezechiel 46) z pokolení Davidova (2. Sam. 7 a j.). Proto oni naletí protivníkovi, který při zvláštních příležitostech vystupuje jako kníže s vladařským žezlem před celým světem. Židé vědí, co jim s ohledem na Mesiáše bylo zaslíbeno, sice že On Své žezlo (Kral. bible - berlu) pozdvihne ze Siona, to znamená z chrámové hory v Jeruzalémě. "Tvé mocné žezlo vztáhne Pán ze Siona: Panuj uprostřed svých nepřátel!" (Žalm 110:2) Jak Bible jasně vypovídá, má Mesiáš duchovně nebeský a pozemsky lidský původ. V Matouši 1 a Lukáši 3 je popsán ten pozemský původ: "Sepsání rodu Ježíše Krista, Syna Davidova ..." V Jan. 1 se dovídáme o Jeho nebeském původu. Slovo, jež byl Kristus, se stalo člověkem. Ve Starém zákoně nacházíme oznámeny oba úseky a v Novém naplnění a potvrzení. V Řím. 1:3 čteme o Kristu: "Tento je podle těla z Davidova semene." Podle Řím. 9:5 je Jeho pozemský původ odvozen od praotců a nebeský od Boha: "... ze kterých pochází Mesiáš podle těla, kterýž jest Bůh nade vším požehnaný na věky! Amen." V 1. Kor. 15:47 je řečeno, že Mesiáš "nebeského původu" je Pán z nebe. Biblické místo z Malachiáše Jej označuje jako Anděla smlouvy. Tak je to také jasně potvrzeno ve Zjevení 10. Viz také Skutky 7:38.
V Nehemiášovi a Danielovi není řeč o stavbě chrámu, nýbrž o znovuvybudování Jeruzaléma i se zdmi a příkopy. Popud, o který zde jde, kterým začalo počítání času, byl dán roku 445 př. Kr. Artaxerxem. Od toho času až do smrti Mesiáše mělo uplynout 7 téhodnů = 49 let a 62 téhodnů = 434 let, tedy dohromady 483 let. Jestliže vezmeme v úvahu, že se v biblickém proroctví počítá rok z 360 dny, pak se dostaneme skutečně k roku ukřižování našeho Pána. Tím je 7 a 62 = 69 téhodnů splněno. Začátek posledního téhodne spadá do stejného času se vzetím Církve-Nevěsty. Pak začne nový duchovní začátek pro Izrael.
První světový vládce, který si podmanil Izrael, byl Nabuchodonozor. Jím začalo pohanské vykonávání moci čtyř světových království (Daniel 2, a 7). Jako první vladař dostal zvířecí srdce, a tak to bude s tím posledním: "Jeho lidské srdce mu bude vzato a bude mu dáno srdce zvířecí; a tak uplyne sedm časů." (Daniel 4:13) Ještě dále je ve stejné kapitole třikrát řečeno, že to bylo sedm časů, tedy sedm let, po která byl ten panovník proměněn ve zvíře. To stejné se vztahuje na posledního světového panovníka: on se bude v sedmi letech posledního sedmdesátého téhodne chovat jako zvíře, když bude satan svržen dolů (Zjevení 12:9), uchopí jej a dá mu k dispozici svůj »trůn« (Zjevení 13:2). V prvních třech a půl letech ještě nebude moci vykonávat absolutní světovou moc, protože v tom čase ti dva proroci vykonávají svoji službu v Boží plné moci (Zjevení 11). V posledních tři a půl letech bude jednat zvířecko-satansky, a sice v době velikého pronásledování a soužení.
Podle svědectví Písma tedy zůstává ještě jeden téhoden: 3 1/2 roku času milosti pro Izrael a 3 1/2 roku velikého soužení (Daniel 7:25, Zjevení 13:5-7), , to je plných sedm let. Pro těchto posledních sedm let, která začnou přibližně vytržením Církve-Nevěsty z národů, uzavře Řím, přesněji řečeno stát Vatikán s Izraelem, OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) a sousedními arabskými státy všeobsahující "mírovou smlouvu": "A uzavře (antikrist) pevnou smlouvu s mnohými na jeden téhoden a v polovině téhodne odstraní oběť a suchou oběť; a na jeho místě bude postavena ohavnost zpustošení, a sice tak dlouho, dokud se nevylije pevně rozhodnutá zkáza na to zpustošení." (Daniel 9:27)
Podle překladu je řeč o tom, že bude uzavřena smlouva s "mnohými" nebo s"množstvím lidu". Slovo v základním textu by muselo být přeloženo s "mnohými", jak to podávají jiná vydání, např. francouzský s "plusieurs": "Il fera une solide alliance avec plusieurs pour une semaine ..." Jedná se při tom o jednu smlouvu - vlastně o sedmiletou smlouvu, kterou uzavře jeden s mnohými smluvními partnery. To nebude smlouva o Izraeli, ale bude se vztahovat výhradně na Jeruzalém. Diplomatické vztahy se uzavírají vždy mezi dvěma zeměmi. U této "mírové smlouvy" se ale jedná o více zemí a náboženství: Izrael, OOP, Jordánsko a sousední arabské státy, které budou na tom mít účast. Tento aspekt byl až do nynějška ode všech učitelů Bible zcela přehlížen a ponecháván stranou - oni viděli jen Řím a Izrael - ale tento aspekt je vlastně ten nejdůležitější a naléhavě potřebný ke správnému porozumění a ke správnému zařazení a posouzení proroctví konce, které se nyní uskutečňuje.
V Danieli 9 je vedle "lidu" také stále znovuzdůrazňováno "svaté město". V Izraeli a v Jeruzalémě nalézáme místa, která jsou svatá jak židovstvu, tak i křesťanům a islámu. Navázání diplomatických vztahů mezi Izraelem a Vatikánem v roce 1994 bylo nutné, aby se mohla uskutečnit další jednání o Jeruzalému. Smlouva na základě Daniel 9:27 tedy není smlouva s jednou, nýbrž s více vládami, není tedy dvoustranná (bilaterální), ale mnohostranná (multilaterální). To může být úplně přesně vyčteno v proroku Danieli. V poznání tohoto Písma leží klíč - zjevení - ke správnému porozumění o jednáních, která se nyní vedou na Blízkém východě a ve státu Vatikán.
Výměna velvyslanců s Izraelem zřetelně ukazuje na běžný charakter státu Vatikán, při tom se ale nejedná o předpověděné uzavření smlouvy. Takové uznání je mezi státy světa zvyklostí a časově nejsou omezeny. V té "sedmileté smlouvě" se nebude jednat o výměnu velvyslanců a o zřízení diplomatických zastupitelství, nýbrž v ní budou řešena a pevně uložena práva a povinnosti tří světových náboženství zdomácnělých v Jeruzalémě.
Až dodnes byl Jeruzalém hlavním městem jen Izraele, nikdy jiného národa. Pro ostatní dvě světová náboženství, křesťanství a islám mělo toto město do současnosti jen podružný význam. Ale nyní se zvláštním způsobem v zesílené míře zaměřují pohledy na Jeruzalém. Stranou zůstávají poutnická místa Mekka a Medina, Lourdy a Fatima a pozornost se soustřeďuje na hlavní město Izraele Jeruzalém.
Na zemi existuje jen jeden člověk, ke kterému vzhlíží s úctou také i Židé a muslimové, a to je papež, který je všemi náboženstvími respektován jako ústřední osobnost. Také jeho vztah k OOP a arabskému světu je nezkalený. Vatikánu při vyjednávání připadne role vyhovět přání Izraele, vynutit na Arabech povolení ke stavbě chrámu a začlenit to do smlouvy. Při tom bude argumentovat "vyšší diplomacií" s lidskými právy a rovnoprávností tří jednobožských náboženství. Všecko to se stane, aby se naplnilo Písmo.
Podle úmluvy v "Jeruzalémské smlouvě" se potom úřadující papež se vší slávou odebere do hotového chrámu v Jeruzalémě, jak to bylo již před 2000 lety předpověděno. "... takže se dokonce posadí v chrámě Božím a vydává se za Boha." (2. Tes. 2:4b)
Bůh se stal člověkem v Synu a přijal služebnickou postavu. "Člověk bezzákonnosti" se jako "syn zatracení" povýší sám na Boha, klade si nárok na neomylnost a přijímá uctívání. Židé nejprve naletí na falešného "Mesiáše", jehož pomoci využili při uzavření smlouvy o Jeruzalému. Až do tohoto okamžiku ještě visí na Židech zahalení Mojžíše. Pak přednese židovskému lidu s žezlem v ruce svou verzi křesťanství, totiž tu katolickou. Pak ale vybuchne "časovaná bomba", Pán se zjeví těm Svým jako Anděl smlouvy (Zjevení 10), pobije toho protivníka dechem úst Svých (Izaiáš 11:4, 2. Tes. 2), smlouva bude zrušena a ti dva proroci jako duchovní vůdcové budou usmrceni. Tím pominula první polovina posledního téhodne, a začne třiapůlletý čas soudů a pronásledování (Daniel 7:25b, Zjevení 13:5b).
V Danieli 12 je kladena otázka, jak dlouho to bude trvat od toho času až do konce těch divných věcí. V 6. verši udělaná přísaha odkazuje zřetelně na Zjevení 10, kde stojí, již žádné prodlení - žádné prodlení času již nebude. Odpověď v Danieli 12 zní: "Tehdy jsem slyšel muže oblečeného do lněného roucha, který stál nad proudem té řeky; on pozdvihl svou pravou a svoji levou ruku k nebi a přísahal při tom věčné živém: Ještě jeden čas, dva časy, a půl času; a jakmile dosáhne moc zhoubce svatého lidu svého konce, pak se toto všecko naplní!" (v. 7)
Úplně na konci bude Bůh ve Svém Slově až do pevně uložených dnů přesný. Služba těch dvou proroků trvá 1 260 dnů (Zjevení 11:3), to je přesně tři a půl roku. V tom čase bude stavěn chrám. Potom je "poločas". Po vybudování a vyměření chrámu bude svaté město a předsíň 42 měsíců pošlapávána. To je přesně tři a půl roku na základě Zjevení 11:2: "... neboť jest předána pohanům, ti budou svaté město čtyřicet dva měsíců pošlapávat."
"... a Jeruzalém bude pohany pošlapáván až čas pohanů pomine." (Lukáš 21:24b)
Druhá polovina zažije dvě prodloužení: "A od toho času, když bude denní oběť odstraněna a ohavnost zpuštění postavena, to bude 1 290 dní.", tedy o 30 dní delší, až se vylije pevně uložená zhouba na postavenou ohavnost zpustošení. Potom je udán ještě třetí počet dnů, totiž 1 335 dnů. Zřejmě bude zapotřebí ještě jednou 45 dnů, ve kterých se stanou poslední události, jako např. soud národů (Izaiáš 2:4, Mich. 4:3, Matouš 25:32, Zjevení 11:18, Zjevení 20:4 a j.); až potom může začít panování Krále. Vždyť všecko musí být zase uvedeno zpět do nádherného stavu. Celé stvoření čeká žádostivě na okamžik, kdy bude osvobozeno od pomíjitelnosti, ve které nyní zoufá (Řím. 8:19-22).
S ohledem na poslední časový úsek je řečeno: "Blaze tomu, kdo vytrvá a dosáhne 1 335 dnů!" Tím končí, co se má stát v poslední fázi až k novému utvoření před nastolením Tisíciletého království. Blaze tomu, kdo vytrvá až do přímého konce, neboť ti, kdo pozůstanou na zemi, pak vejdou do Tisícileté-ho království. Celé stvoření vydechne a celý svět se bude nacházet v rajském stavu. Podle svědectví Písma svatého nebude před začátkem Tisíciletého království totální konec světa úplným zničením, jak mnozí falešně učí, nýbrž jen čištění a pročišťování ohněm a nádherný začátek, na který se již všechno stvoření těší. Potom se budou vlk a beránek, kráva a medvěd atd. pást pokojně spolu (Izaiáš 11:6-9 a j.), neboť během tohoto času se satan nachází svázán v propasti (Zjevení 20).
Co se týče náboženského a politického vývoje na konci času, řekl Boží muž William Branham ve svém kázání v Tiftonu, Georgii USA 19. března 1962, při vyvrcholení "studené války", jenom několik měsíců po stavbě zdi, kdy proti sobě stály tanky východních a západních armád v Berlíně: "Vychází déšť poučení. Přichází déšť poučení pro národnosti. Komunismus byl rozset mezi lidi do každého národa. Řím se probudil. Vy víte, co se stane, když oni ... vrátí zpět východní část Berlína? To přenese ... římskou říši přesně do toho stavu, v jakém byla za dob Ježíše Krista. Jistě se to tak stane. Přesně."
Světový komunismus již neexistuje, tedy již dále není hrozbou římsko-katolickému kostelu. Naopak v dřívějších komunistických zemích prožívá římsko-katolický kostel úplný rozkvět. Kdo zná důvody, které za tím stojí, ví, jakou roli sehrál Vatikán při zhroucení komunismu. "Studená válka" je u konce, berlínská zeď je zbourána, po skoro 50 letech opustili poslední ruští vojáci 31. srpna 1994 německou půdu. Německo je sjednocené a Evropa je v procesu sjednocování. Zároveň se pozvedá světový katolicismus a tak před našimi zraky nanovo vzniká římská světová říše.
25. března 1957 byly podepsány Římské smlouvy. Ony tvořily základ Evropské hospodářské společnosti. Tyto smlouvy by nemohly být uzavřeny v žádném jiném městě světa. Světová politika se dělá v hlavním městě světa. Zde se jedná o římskou říši, která přetrvá jako poslední světová říše až do konce.
Ve dnech Ježíšových byl Izrael pod římskou nadvládou. Od roku 63 př. Kr. byla židovská země částí Římské říše. Makabejské království bylo násilně potlačeno. Římský císař Augustus nařídil v době narození Ježíše sčítání lidu v celé Římské říši, ke které patřilo také Judsko (Lukáš 2:1-5). Apoštol Pavel, Žid, se narodil jako římský měšťan (Sk. 22:25-29). Římský vojevůdce Titus, který obléhal a zničil Jeruzalém, byl tím nejpodlejším knížetem (Daniel 9:26b), skrze kterého přišel soud na Židy (Matouš 24:15-22, Mar. 13:14-20, Lukáš 21:20-24). Je to zvláštní, ale pravda: Izrael je sdružen od r. 1964 zvláštním statutem s Evropskou unií.
V cestovních pasech "společenství dvanácti" již nestojí na prvním místě vlastní země, nýbrž »Evropské společenství«. Již nyní platí evropské právo před národním. Národní soudy posílají jisté rozsudky k posouzení a přezkoumání Evropskému soudnímu dvoru v Luxemburgu. Evropská rada, Evropská centrální banka, nejdůležitější instituce již mají své místo. Evropská unie je zároveň základnou pro světovou vládu, která tam ve spojení s duchovním hlavním světovým městem Římem bude vykonávat moc. Ovládnutí všech národů bude dosaženo politickou mocí Říma, pronásledování biblicky věřících křesťanů a Židů bude vykonáváno náboženskou mocí Říma.
Jednání mezi státem Vatikán, Izraelem, OOP a arabskými státy se vedou úspěšně dále navzdory mnohým těžkostem a zvratům. Mezi Vatikánem a Izraelem došlo 30. prosince 1993 k podepsání dokumentů, a jen o jeden den později: 31. prosince 1993 vyjednávala stejná vatikánská delegace s OOP. Můžeme vycházet z toho, že předem vyslovené eschatologické (eschatologie - část věrouky jednající o posledních věcech člověka a světa) události stojí úplně blízko a přijdou jedna za druhou. Stále znovu se hovoří o "historickém" významu a ustanovení cíle: mír a bezpečnost v této oblasti, o "historických" událostech, "historických" smlouvách, dokonce jak o "historickém" stisku ruky Jana Pavla II. s vrchním rabínem Jeruzaléma Meir Lauem 21. září 1993 na Castel Gandolfo, tak také "potřesení rukou" mezi Arafatem a Rabinem ve Washingtonu.
Podle ujednání podepsaného 13. září 1993 ve Washingtonu, mají nejpozději ve třech letech začít jednání o konečném statutu Jeruzaléma, které pak musí být ukončeny ve dvou letech. Známý americký politik narozený ve Fürthu u Norimberka, Žid Henry Kissinger, řekl přímo po podpisu: "Peres walked into a trap." - "Peres padl do léčky." Slovo "Peres" znamená podle 1. Moj. 38:29 "trhlina" a podle Daniele 5:28 "rozdělit"; tak rozděluje Peres trhlinou vlastní zemi. Ze 120 poslanců v Knessetu hlasovalo 61 pro smlouvu. Rozhodl jediný hlas.
Z biblického hlediska probíhají Bohem stanovené hranice pro Zaslíbenou zemi úplně jinak. Dva a půl kmene Ruben, Gád a Mannasses měli svá uzemí na východní straně Jordánu (Joz. 1:12-15 a j.) Izrael by musel naopak území ještě obdržet, aby byl opět nastolen i geograficky Boží pořádek. K tomu jistě ještě dojde, a sice skrze božskou intervenci. Ani Gaza, či Jericho, ani západní břeh Jordánu, ani Golanské výšiny, ale Jeruzalém bude až do poslední bitvy přetěžkým kamenem všem národům, na kterém si poraní ruce (Zachariáš 12:2-3). Smlouvou o Gaze-Jerichu jsou okolní národy postaveny přímo až před práh Jeruzaléma. Nyní stojí všechny národy v OSN za Arafatem proti Izraeli. Byl to tento muž, který oznámil 1974 svůj následný posloupný plán: "V první fázi dosáhneme strategických mostních sloupů v Gaze a Jerichu, abychom odtamtud dobyli Jeruzalém. Neboť kdo má Jeruzalém, má celý Izrael." Šest dní po podepsání smluv ve Washingtonu, totiž 19. srpna 1993, zopakoval Arafat před 19 ministry zahraničí Arabské ligy v Káhiře stejný posloupný plán. Četl ze stanov OOP starou známou tézi a končil těmito slovy: "Naším cílem je zničení Izraele." Již ve vícero válkách - a Arafat byl u toho od té první 1948 - chtěli, jak oni říkají, "Izrael smést do moře".
Zásada OOP tedy zní: nejprve Gaza a západní břeh Jordánu, potom Jeruzalém a celý Izrael. Proto Arafat dal na svůj státní znak natisknout také celý Izrael od Eilat přes Jeruzalém a Tel Aviv až k Haifě. To je podle jeho porozumění stát Palestina, který tak vlastně nikdy neexistoval, ale který má nyní vzniknout. Užívané jméno Palestina pochází od řecko-římského označení Palaistine a užívala je Filistínská země. To je dnešní pásmo Gazy, nic víc. Arabské státy jsou dohromady 640x větší než Izrael a mohly by své palestinské spoluvěrce a spolubojovníky usídlit na svých územích bez problémů.
Písmo svaté neříká, že míru bude dosaženo politickými a náboženskými vyjednáváními. Je v něm jen vyjádřeno, co se nyní děje: o míru se mluví a vyjednává, dává se "země za mír", uzavírají se kompromisy v každém směru, až skutečně v té oblasti dojde ke smlouvě o »míru a pokoji«. Toto vše se děje, aby bylo Písmo naplněno. Ale varování zůstává: "Když budou říkat: Nyní panuje mír a bezpečnost, přijde na ně rychlé zahynutí, jako bolesti na těhotnou ženu, a jistě neuniknou." (1. Tes. 5:1-3)
29. září 1938 zvěstoval britský ministerský předseda Chamberlain po podepsání Mnichovské smlouvy s Hitlerem: "Peace in our days." - "mír v našich dnech." Jen o několik týdnů později, totiž 19. listopadu 1938 se ocitly v hitlerovském Německu synagogy v plamenech: oné noci bylo nacisty zavražděno 91 židů, více jak 26 000 odvezeno do koncentračních táborů a nesčíslné židovské obchody byly drancovány. 13. září 1993 znělo ve Washingtonu podobné heslo: "Peace in our time." - "Mír v našem čase." Přesto, že izraelský ministerský předseda Rabin ve Washingtonu vyzdvihl mír, když citoval ze Slova Kaz. 3:8: "... je čas milování a čas nenávisti; je čas války a čas míru", čekají lid izraelský a město Jeruzalém ještě zlé časy, protože Bůh je dal ve svatém Písmu předpovědět.
Pokud se týká času milosti pro národy, bude trvat tak dlouho, dokud se Bůh zase milostivě neobrátí k Izraeli. Tento časový úsek bývá s ohledem na Izrael a Církev označován také prorockým pojmem "poslední dny" (Skutky 2:17, Židům 1:2 a j.).
V druhém kázání po letnicích odkazuje Petr na zaslíbení v 5. Moj. 18:15-18 a dokázal, že Kristus, Mesiáš je Prorokem, o kterém Mojžíš prorokoval. "... a každá duše, která tohoto proroka neuposlechne, bude z lidu vyhlazena..." Všichni proroci, počínaje Samuelem, "... tyto dny oznamovali." (Skutky 3:22-24). Tyto dva poslední dny se nyní pomalu, ale jistě blíží ke konci.
Prorok Ozeáš tyto poslední dny s ohledem na roztroušení Izraele rovněž zmínil: "Pojďme, navraťme se k Pánu! Neboť On nás roztrhl, a zase nás zhojí; ON nás zbil, a také nás zase obváže;
Již po dvou dnech nás On uzdraví, třetího dne nám opět pomůže vzhůru, abychom před Jeho očima žili." (6:1-2)
Tyto zde zmíněné dva dny jsou dva tisíce let, ve kterých byl lid izraelský roztroušen, který byl shromážděn na konci těchto dnů, jak dosvědčují mnohá biblická místa a my jsme to v naší generaci společně prožili.
Shromáždění po dvou dnechještě neznamená, že by obdrželi život z Boha, neboť to se stane, až poznají svého Mesiáše, v Němž jediném je pro všechny lidi spása a život věčný. Neboť jen v Ježíši Kristu se Bůh osobně lidstvu zjevil a přinesl spásu. S ohledem na Izrael je psáno: "... třetího dne nám opět pomůže vzhůru..." - Po našem čase, v tom pro ně začínajícím čase milosti, který již spadá do dne Páně, obdrží život z Boha.
"Neboť jestliže jejich zavržení vedlo ke smíření světa, co jiného pak bude jejich přijetí, než život z mrtvých?" (Řím. 11:15)
Až do té doby na nich leží navzdory jejich shromažďování a národnímu povznesení stále ještě zahalení Mojžíšovo. Tak to píše Pavel ke Korintským: "Ano, až dodnes při čtení Mojžíše bývá zahalení na jejich srdcích.
Jakmile se ale Izrael obrátí k Pánu, bude zahalení odňato." (2. Kor. 3:15)
Boží spásný plán probíhá přesně tak, jak byl od věků připraven. Nacházíme se skutečně uprostřed naplnění a uskutečňování biblického proroctví konečné doby. Každým okamžikem se může stát, že pomine čas milosti pro národy, Církev-Nevěsta bude dokonána, vzetí se uskuteční, Bůh udělá duchovní začátek s Izraelem, bude uzavřena smlouva s antikristem a stavěn chrám.
Jak velice Židé počítají s brzkým uskutečněním jejich zaslíbení, vidíme z následující skutečnosti: pod vedením izraelského ministra náboženství a vrchního rabinátu bylo zhotoveno již 93 nástrojů chrámu. Mohou být viděny v ulici Misgav Ladach 24 v Jeruzalémě. Jako další bude 1,80 m vysoký svícen odpovídající 2. Moj. 25:31-40 ukovaný z jednoho kusu zlata vážícího 43 kg. Výjimkou je truhla smlouvy, protože Židé znalí Písma věří, že se nestala kořistí válečníků, jako nářadí chrámu, ale nepoškozená se nachází v nějaké místnosti v sutinách pod chrámem.
Věřící Židé dále veřejně vyslovují, s čím počítají v bezprostřední budoucnosti. Jsou přesvědčeni o tom, že Bůh při vzniku a založení státu Izrael v květnu 1948 Svůj lid zase začlenil do původního rytmu spásných let. Věří, že po 49 letech bude zase provoláno milostivé léto, jak to bylo zavedeno tehdy Mojžíšem pro Izrael (3. Moj. 25:8-13). To by bylo podle jejich počítání v roce 1998. My ale nemůžeme a nesmíme pro ty ještě zbývající události stanovit jistý rok, ale měli bychom si být vědomi, že jejich uskutečnění je bezprostředně před námi. Návratu lidu izraelského do jejich zaslíbené země musí nutně následovat všecko, co je pro ně určené. Pro Církev to znamená nejvyšší stupeň pohotovosti. Nežli Bůh začne spásné dějiny s Izraelem, musí být Jeho spásný plán s Církví z národů ukončen. Vše, co bylo předpověděno, je posunuto do hmatatelné blízkosti a o to více návrat nebeského Ženicha, aby si pozemskou Nevěstu odvedl domů.
Protože tomu všemu věříme, vidíme to a můžeme to i zařadit, smíme pozdvihnout hlavy, neboť víme - nedomníváme se, víme na základě biblického proroctví, které se nyní naplňuje, že návrat našeho Pána je skutečně blízko a tím také i spasení těla a vzetí Církve-Nevěsty leží skutečně bezprostředně před námi.
Čas a hodinu skutečně nikdo nezná, to také není třeba; ale měli bychom konat naše spasení s bázní a třesením a zůstat ve všech věcech střízliví, to znamená, úplně normálně žít a plánovat dále, jakoby byl před námi ještě celý život. Kdo by chtěl stavět dům, ten jej stav. Kdo by se chtěl v povolání dále vzdělávat, ten to čiň, kdo by se chtěl ženit, ten se ožeň atd. Cokoli máme pozemsky v úmyslu, bychom měli vykonávat, ale dbát při tom všem na to, abychom byli každého času hotovi a nalezeni ve vůli Boží.
Stav, ve kterém se jednotlivé děti Boží a Církev v přítomnosti nalézají, tak nezůstane až do konce. Bůh učiní ještě "veliké" mezi Svým lidem. ON zaslíbil, že ještě jednou pohne nebem a zemí (Židům 12:26-28). Bůh zaslíbil ranní a pozdní déšť (Joel 2:23) a On jej za času žně dá (Jak. 5:7). Duch Boží přijde jako na začátku také na konci času milosti, jako mocný příval na vyprahlou zemskou půdu (Izaiáš 44:3). Můžeme počítat s krátkým, ale mocným působením Ducha, které vústí do vzkříšení, proměny a vytržení. Závěr bude tvořit mocné obživení a probuzení uprostřed Církve-Nevěsty. V tom krátkém čase se stanou mimořádné věci, které přivedou všechny do údivu a posílí ve víře. Pak bude vykonáván nátlak na opravdově věřící a zazní volání v těch, kteří jsou připraveni: "Přijď brzy, Pane Ježíši!" Úplně na závěr bude Duch a Nevěsta říkat: "Přijď!" Jako poslední zazní: "Ano, přijď, Pane Ježíši! Amen."
DOSLOV
Ve čtyřiceti letech mé kazatelské služby a práce na "vinici Páně" jsem směl prožít nádherné vedení Ducha svatého nesčíslněkrát. Ale při psaní o těchto obtížných a plně významných tématech jsem se jako nikdy předtím, opakovaně přímo dozvěděl, co to znamená v praxi, jestliže je psáno: "Duch zkoumá všecko..." a "Duch svatý vás do vší pravdy zavede a zjeví to budoucí" atd. Stále znovu se stávalo, že Duch Boží daroval světlo a ukázal souvislosti, které jsem předtím neviděl a nevěděl.
S hlubokou vděčností a citelným ulehčením jsem dokončil rukopis. Je mi, jakoby se tím Duch Boží ve mně uklidnil a je ze mne sňato veliké břemeno, potom, co jsem splnil Bohem mi danou odpovědnost a mohl lidu Božímu předat toto důležité dědictví Jeho zjeveného prorockého Slova. Příprava tohoto výkladu byla největším úkolem a výzvou, před něž jsem byl Pánem v mé službě postaven. Ale nyní mám dojem, jakoby na to Bůh hleděl se zalíbením. Nyní na konci sedmého časového období Církve se líbilo tomu vyvýšenému Pánu a znádherněné Hlavě Jeho Církve zjevit Svoji celou radu, jak ji oznámil prorokům a apoštolům. Tento výklad je jistý a spolehlivý.
Kdo mi chce vyčítat tvrdost a nelásku, posuzuje lidsky. Co by chtěl Bůh i já raději, než aby vše na duchovním úseku bylo jasným slunečným svitem. Ale žel tomu tak není. Prosím o to, abych já jako nástroj a hlásná trouba Boží byl nechán stranou a zřetel byl obrácen na Něho, který nese odpovědnost za veškerý obsah Svého Slova. Posel nemůže za poselství, on je musí jednoduše předat. Pán sám odsoudil jisté věci ve Svém Slově, protože od Něho nepocházejí, a nemohly by před Ním obstát. Kdo se chce s Ním soudit? Boží pravda je velice ostrá a nejprve bolí, ale má spasitelné působení.
V knize Tradiční křesťanství jsem vyložil základní pravdy zvěstování evangelia a fundamentálního biblického učení novozákonní Církve a ukázal tak i za tím stojící základ náboženských dějin a jejich vývoj. V této publikaci šlo o to, předat uzamčený napsaný text Zjevení v jasné biblické řeči. Od samého začátku platil princip našeho Pána, užívat symbolické podobenství. Ale když se obrátil ke Svým učedníkům, řekl: "Vám je to dáno, znáti tajemství království Božího."
Vše, co přichází od Boha, k nám plyne skrze zjevení Ducha, přičemž je nám otevřeno naše porozumění pro Písmo a jeho naplnění. Toto je nyní s konečnou platností čas úplného zjevení všech tajemství, která leží ukryta ve Slově.
V církevních dějinách se od prakřesťanství až do našeho času v žádném probuzení nezdařil průlom k úplnému zjevení Ježíše Krista. Spasitel zůstal Kamenem urážky a Skálou pohoršení, kterou duchovní stavitelé nemohli správně zařadit. Také antikrista se nepodařilo jasně rozpoznat a posvítit na něj ze strany Písma. Pokud jde o něho, existují dva hlavní názory: jedni učí, že povstal již za času apoštolů; druzí věří, že někdy jednou přijde. Někteří jej hledají mezi Židy, jiní u Arabů atd.
Jan, milovaný učedník Ježíše píše úplně jasně, že antikrist teprve přijde, ale že zde již jsou mnozí protivníci (1. Jan. 2:18). Obojí je správné. Antikristovský kostel existuje vedle pravé Církve již od první křesťanské generace. Ale v nejposlednějším úseku, když vejde satan do toho člověka hřícha, si antikrist nepočíná jen jako falešný prorok, nýbrž jako zvíře. Zjevení znamení této instituce a jejího představeného má pro konečný čas největší význam. Proto, jak jsem se to při psaní sám mohl dozvědět, Duch svatý na to položil tak veliký důraz a nechal svítit světlo ze všech stran.
Pokud se týče způsobu podání, osvojil jsem si doprovodné slovo apoštola Pavla, "Nevystupovat s dojemnými slovy moudrosti" (1. Kor. 2:1-5), a právě tak doprovodnou větu váženého reformátora a překladatele Bible Martina Luthera: "Gramatika nesmí vládnout nad zjevením, nýbrž musí mu sloužit."
Jak Bůh bdí nad Svým Slovem, tak nechť bdí i nad vykonáním Svého Slova. Toto krátce vyjádřené pojednání nechť je posvěceno našemu Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu. ON sám nechť požehná a mluví k těm Svým během čtení. Tomu věčně věrnému Bohu buď vzdána čest nyní a na věky. "... Otec slávy nechť vám dá Ducha moudrosti a zjevení skrze poznání Jeho samého." (Ef. 1:17b). Amen!