Žít jako Ježíš - Žít v Lásce
Poznali jsme, že Bůh je Světlo i Láska. Boží sláva se zjevila v Pánu Ježíši, který je plností Světla i Lásky. Světlo a Láska jsou od sebe neoddělitelné. Pravá svatost je plná lásky a pravá láska je dokonale čistá. Rozlišujeme je zde jen pro snazší pochopení. Říká-li někdo, že dosáhl svatosti, ale Boží láska v něm není, pak to není skutečná svatost, ale farizejská "spravedlnost". A jestliže někdo naopak tvrdí, že má ke všem velkou lásku, ale nežije v čistotě a spravedlnosti, i ten klame sám sebe, protože nechápe rozdíl mezi Boží láskou a všeobjímající sentimentalitou.
'Spravedlnost' farizeů byla zkostnatělá a suchá. Byli jako kostlivci - toporní a odpudiví. Zčásti měli pravdu; ta byla ale celkově pokřivená a měla špatné proporce.
Ježíš měl plnou, celou Pravdu. Stál za každým písmenkem nebo čárkou Boží tory pevněji a odhodlaněji než farizeové. Neměl jen kostru. Byl krásný - z masa a kostí (kosti měl obalené masem), byl plný života, jak Bůh zamýšlel - představoval Světlo obalené Láskou. Mluvil pravdu, ale říkal ji v lásce (E 4,15). Jeho slova měla moc a zároveň byla plná milosti (L 4,22,36).
To je ta slavná podoba, kterou se nám Duch Svatý snaží ukazovat a skrze nás zjevovat.Bůh JE láska. Ne, že pouze jedná láskyplně. On JE LÁSKA ve své nejhlubší podstatě.Tuto Boží slávu je jasně vidět na Ježíši. Ježíš nedělal jen pouhé skutky lásky. Procházel zemí a "činil dobře" všem (S 10,38). Bylo to díky tomu, že Boží láska zaplavila celou Jeho osobnost.
Láska, stejně jako svatost a pokora, vychází z nitra člověka. Z nitra toho, kdo je plný Ducha, vyvěrají řeky živé vody (J 7,38n). Naše niterné myšlenky a postoje prostoupí naše slova, činy i naši osobnost jako příjemná vůně. Takové vůně si ostatní rychle všimnou.Pokud jsme sobečtí a vůči druhým plní kritiky, naše slova nebo činy lásky neznamenají nic. Bůh touží po "niterné opravdovosti" (Ž 51,8).
Pro Ježíše má každá lidská bytost nesmírnou hodnotu, proto si vážil každého. Je snadné si vážit někoho, kdo je zbožný, kultivovaný a inteligentní. Možná milujeme bratry a sestry v Kristu, a můžeme si proto myslet, že jsme duchovně pokročilí. Ježíš ale miloval všechny lidi, a v tom je teprve skutečně vidět Boží Slávu. Ježíš nikdy nepohrdal nikým pro jeho chudobu, nevědomost, ošklivost nebo nedostatek kultivovanosti. Jediná lidská duše pro Něj má mnohonásobně větší hodnotu, než celý svět i se vším, co je na něm (Mk 8,36). Atak si cenil každého člověka. Proto měl zalíbení v každém člověku. Viděl, že lidé jsou svedení a spoutaní satanem a toužil je osvobodit.
Z této lásky se zrodila tak velká touha osvobodit člověka z nadvlády hříchu, že byl ochoten zaplatit cenu nejvyšší. Byl ochoten za lidi zemřít, aby je zachránil z jejich hříchů, a proto získal právo kázat proti hříchu v moci a síle. Nemáme právo kázat proti hříchu,pokud jsme ho ve vlastním životě nesoudili a nezvítězili nad ním, nebo nejsme ochotní zemřít (kdyby to muselo být), abychom druhé osvobodili z hříchu, proti kterému kážeme.To je smyslem slova "mluvit pravdu v lásce" (E 4,15).Teplo lásky v našich slovech vypůsobí v druhých ovoce k Boží slávě. Na pólech ovoce neroste; světla je tam dost, ale není tam teplo.
Ohledně hodnoty člověka a materiálních věcí měl Ježíš jasno. Věděl, že lidé jsou stvořeni k lásce a věci k používání. Hřích ve světě ale převrací hodnoty a lidé tak milují věci a lidi využívají (pro své vlastní cíle).Ježíš věděl, že lidé jsou důležitější než věci.
Miloval lidi tak, že se s nimi ztotožnil ve všem a dával jim poznat, jak nesmírně mu na nich záleží. Nesl jejich břemena, měl laskavé slovo pro ty, kdo byli druhými pošlapáváni. Povzbuzoval ty, kdo ve svých životních bojích znali jen porážky. Nikdy nebyl vůči nikomu lhostejný. Mnozí z nich byli hrubí a drsní, pro Něho však byli těmi, za které přišel zaplatit výkupné.
Na věcech si nezakládal. Materiální věci pro něho měly hodnotu jen do té míry, nakolik mohly sloužit druhým. Myslím, že kdyby do Ježíšovy dílny přišlo dítě ze sousedství a něco drahého Mu rozbilo, jistě by se nerozčílil. Dítě Mu bylo dražší. Miloval lidi, ne věci.Věci jsou k tomu, aby sloužily lidem.
Duch Svatý obnovuje naši mysl, abychom "viděli věci, jak je vidí Bůh" (K 1,9). Milovat člověka znamená pohlížet na něj tak, jak na něj pohlíží Bůh - se soucitem.Bůh jásá radostí nad svým lidem (Sf 3,17). Ježíš byl plný Božího Ducha a radost nad Božími dětmi sdílel s Otcem. Tak tomu bude i s těmi, kdo prošli proměnou mysli a pohlíží na lidi Božíma očima. Ježíš o druhých přemýšlel jen a jen s láskou. Nikdy nikoho nepokáral za hloupost nebo neotesanost a lidé si rychle všimli, jak přívětivého je ducha "a zástupy mu rády naslouchaly" (Mk 12,37). Když nás Bůh naplní Duchem Svatým, záplava Boží lásky přijde i do našeho srdce (Ř 5,5).
Ježíš býval pohnut soucitem, když viděl nemocné, ztrápené, hladové nebo ty, jež byli jako ovce bez pastýře. Mohl jim dát útěchu, protože jejich bídu měl za svou vlastní. Přinést druhým útěchu v jejich souženích můžeme jen do té míry, nakolik se s nimi dokážeme ztotožnit. Ježíš byl citlivý k nevyjádřeným potřebám druhých, protože se dokázal vcítit do jejich situace a dokázal je chápat. Když se ale setkal s lidmi, kteří měli srdce tak tvrdé, že se nechtěli slitovat nad druhými, velice se rozhněval (Mk 3,5).
Ve vztahu k druhým Ježíš neustále umíral sám sobě. Nikdy se neurazil pro to, co Mu někdo udělal nebo řekl. Nikdy se neurazil pro to, co mu někdo neudělal, protože od lidí nic neočekával. Nepřišel, aby si dal od lidí sloužit, ale aby jim sloužil sám.Svůj kříž nesl každý den, a proto nikdy nebyl vůči nikomu podrážděný, ať to byl sebevětší nešika nebo popleta. Nikdy mu nešlo na nervy, když byl někdo pomalý. Nebyl vůči lidem netrpělivý kvůli nepořádku, kvůli nesrovnaným věcem, nebo že někde něco přehlédli.
Dokonalý člověk snadno vychází s nedokonalými. Pouze nedokonalí lidé nesnesou u druhých nedokonalost. Naše láska k druhým se nejlépe pozná podle toho, jsme-li trpěliví.Pohleďme, jak se v Ježíšových slovech zjevuje Jeho sláva.Ježíš nikdy nikoho nesnižoval. Nedělal na něčí adresu poznámky, ve snaze ho zesměšnit ani si z nikoho neutahoval. Tím by je zraňoval. Nikdy druhému člověku neřekl nic, čím by mu ublížil. Za zády svých učedníků nikdy nemluvil o jejich nedostatcích. A je skutečně pozoruhodné, že před Jedenácti za celé tři roky o Jidášovi ani slůvkem nic nenaznačil,takže dokonce u poslední večeře ještě netušili, kdo by Ho mohl zradit.
Svůj jazyk Ježíš užíval k povzbuzení i pokárání. Jeho jazyk se tak stal nástrojem života v Boží ruce. Svým slovem posiloval zemdlené (Iz 50,4), ale proti pyšným a povýšeným byla Jeho ústa jako ostrý meč (Iz 49,2). Jak veliké povzbuzení museli zažít lidé jako římský setník nebo kananejská žena, když Ježíš veřejně ocenil jejich víru (M 8,10 15,28). Na Ježíšova slova jistě nemohla zapomenout ani hříšnice, když ocenil Její lásku (L 7,47) ani Marie z Betanie, kterou pochválil za dobrý skutek (Mk 14,6).Jakou posilou muselo být pro Petra vědomí, že se za něho Ježíš modlí (L 22,32). Jen pár slov, ale jaká posila a jaké povzbuzení.
Slova, která pozvedla zemdleného ducha, muselo z Ježíšových úst slyšet mnoho a mnoho dalších, neboť Izaiáš 50,4 dosvědčuje, že Ježíš denně naslouchal hlasu svého Otce, aby měl správné slovo pro znavené duše, které každý den potkával.Ježíšova spravedlnost byla jiná, než ta, jaká proměňuje lidskou tvář v ponurou masku. Byl pomazán olejem radosti (Žd 1,9). Jeho radost byla tak překypující, že v předvečer svého ukřižování mohl svým apoštolům říci: "...aby moje radost byla ve vás" (J 15,11). Kam přišel, tam přinášel radost sklíčeným a vyprahlým.
Byl jemný, citlivý vůči všem; nalomenou třtinu nedolomil a doutnající knot neuhasil(M 12,20). Ve slabých, hříšných lidech viděl to dobré a v každém měl naději (v každém se nadál toho nejlepšího 1K 13). V jeho blízkosti toužil být každý. Byl plný porozumění,laskavý a mírný. Vyhýbali se mu jen pyšní a ti, co skrývali svůj hřích.
Ježíšova láska nebyla sentimentální. Pro druhé hledal nejvyšší dobro a neváhal pokárat nebo napomenout, když viděl, že je to potřeba. Pokáral Petra, když na Něho naléhal, aby se vyhnul kříži - a to tvrdě, slovy: "Jdi ode mne, satane! (M 16,23).Pokáral Jakuba a Jana, že toužili po významném postavení nebo že chtěli ztrestat Samařany (M 20,22n L 9,55).
Své učedníky káral pro nevěru sedmkrát.Ježíš se jim nikdy nebál říci pravdu, i když to bylo nepříjemné, neboť Jeho srdce bylo vůči nim plné lásky. Nebál se, že ztratí pověst milého člověka, když je přísně napomene.
Miloval druhé víc než sebe, a proto, aby jim pomohl, byl ochoten obětovat svou pověst. Říkal jim pravdu pevně a rozhodně - to proto, aby nezahynuli na věky. Myslel na jejich věčné dobro, ne na to, co si o Něm pomyslí.Petr popsal Ježíšovu službu slovy: "kamkoli přišel, konal dobro" (S 10,38). Tím Ho přesně vystihl. Nebyl jen dobrý zvěstovatel a nešlo Mu jen o to získávat duše. Miloval celého člověka a kamkoli přišel, konal dobro všem lidem; jak jejich tělu, tak jejich duši.Jeho nepřátelé se mu posmívali. Nazývali ho "přítel výběrčích daní a hříšníků" (L 7,34) a tím On byl. Byl přítelem těch, kterými druzí opovrhovali nejvíce.
Není obvyklé, aby někdo cestoval, všude konal dobro a přátelil se s lidmi na okraji společnosti. A pokud se někdo takový snad najde, vede ho k tomu jeho soběstřednost.Krista nebudeme zjevovat vznešenou uhlazeností, ale pouze umíráním své přirozenosti a přijetím Boží přirozenosti z Ducha Svatého. Ježíšova láska vůči lidem na okraji a bez přátel byla však nezištná a čistá.
Ježíš své učedníky miloval, a proto jim mohl sloužit radostně a konat pro ně i podřadnou práci, jako umývání nohou. Neudělal to proto, aby na ně zapůsobil svou pokorou, ale naprosto spontánně z lásky k nim.Za lidskou dobrotou a láskou vždy stojí takové motivy jako touha dojít uznání, být důležitý nebo jiné sobecké důvody. Ty jsou zkažené již ze svého kořene. Pouze Boží láska je nezkažená. Ježíš konal dobře, ne proto, aby tím něco získal. Jeho dobrota zjevovala samu Otcovu podstatu a charakter, neboť "on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé" (M 5,45).
Bohu je přirozené konat dobro a dávat, dávat a dávat. Je Mu to tak vlastní, jako slunci svítit. Tuto Boží slávu zjevoval Ježíš celým svým životem. Neustále konal dobro, sloužil druhým, pomáhal jim a dával jim, co mohl. Slova v Janově evangeliu 13,29 odhalují, na co Ježíš používal peníze během své pozemské služby. Učedníci věděli, že Ježíš užívá peníze pouze na dvě věci: "nakoupit, co je potřeba" a "dát něco chudým".
Ježíš učil své učedníky, že "Blaze je tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere" (S 20,35) a celým svým životem ukazoval, že nejvyšší uspokojení a blaho má v životě ten, kdo žije cele pro Boha a pro druhé. Za ty, kterým kázal, se s pláčem modlil. Plakal nad Jeruzalémem, že nepřijal Boží slovo. Plakal nad pokrytci v chrámě a teprve potom vzal bič a vyhnal je (L 19,41;45). Vzít na lidi bič může jen ten, kdo za ně pláče.
Nikdo neměl důležitější poslání než Ježíš. Nikdo nebyl schopen vykonat tolik práce během tří let veřejné služby. Ve dne v noci musel být velmi zaneprázdněný. Přesto si nikdy, světe div se, nenajal žádnou asistentku, která by Mu plánovala schůzky nebo určovala, koho přijme a koho ne. Když se o to pokusili učedníci, napomenul je (Mk 10,13-15). Přijít k Němu mohl každý, bez omezení, kdykoli potřeboval. Ježíš konal službu zázraků v takové míře, že se mu nikdo nevyrovná (a tím, že uzdravoval všechny, dělalo si na Něj a na Jeho čas nárok mnoho lidí). Jeho příbuzní považovali za nerozumné, když pro samou službu těm, kdo měli nejrůznější trápení, neměl čas se ani najíst (Mk 3,20n). Lidé věděli, že k Němu mohou přijít kdykoli.
Proto se Nikodém neostýchal přijít v noci, až když Ježíš skončil celodenní službu kázání. Nikodém si byl jistý, že ho přijme ochotně. Z toho poznáváme, že Ježíš musel dávat lidem najevo - že k němu mohou přijít pro pomoc kdykoli, ve dne v noci.
Jednoho dne po západu slunce k Němu přinášeli nemocné - byl jich veliký počet - a Ježíš vkládal ruce na každého z nich jednotlivě (L 4,40). To Mu muselo zabrat několik hodin. On se to ale n snažil urychlit tím, že by se modlil za všechny najednou. Zajímal se o každého z nich a všem se věnoval individuálně. Nevadilo mu, že se nestačí navečeřet a že se nevyspí.
Ježíš nepovažoval svůj čas za svůj. Vydal se lidem naplno. Trpícím lidem dovoloval, aby ho využívali a aby využívali Jeho čas i Jeho majetek (Iz 58,10). Nevadilo Mu, když se kvůli nim musel nějak omezovat nebo mít kvůli nim nepohodlí. Nikdy se nerozčílil pro osobní újmu nebo proto, že někdo narušil Jeho soukromí.
Darem působení mocných činů skrze Ducha konal dobře všem, neboť Boží moc v Něm působila bezpečně chráněna Boží láskou a slitováním. Zázraky konané bez lásky a slitování mohou přivodit duchovní smrt podobně jako nechráněný elektrický vodič. Ježíš miloval své příbuzné podle těla a i na nich Mu záleželo. O "službě Bohu" neměl zkreslenou představu jako farizeové. Oni své žáky, kteří vstoupili do služby "na plný úvazek" povzbuzovali, aby se neohlíželi na své nezaopatřené rodiče, neboť měli "milovat více Boha, než rodiče" (Mk 7,10-13). Ježíš si ale dělal starosti o matku a o to, jak ji zabezpečit do budoucna i ve chvíli, kdy umíral na kříži (J 19,25-27).
Ježíš žil tak naplno pro Boha a pro druhé, že i ve chvíli, kdy umíral, využil ještě čas a zločince vedl ke spasení. Když visel na kříži, nehleděl na své utrpení ani na posměch a nenávist lidí stojících okolo, ale záleželo Mu na tom, aby těm, kteří ho nechali ukřižovat, byly odpuštěny hříchy (L 23,34).
Ježíš vždy přemáhal zlo dobrem. Ani přívaly vod lidské nenávisti nemohly uhasit planoucí oheň Jeho lásky (Ps 8,7). Tuto lásku nám dává skrze Svého Ducha, a proto se můžeme navzájem milovat, jako On miloval nás (J 13,34n; Ř 5,5). Budeme-li mít takovou lásku, budeme i my zjevovat Boží charakter.