Být připraven na příchod Pána
Být připraven na příchod Pána
Když myslíme na příchod Krista na zem, není důležité znát přesné datum, ale být na Jeho návrat duchovně připraven. Mnozí z těch, kdo znají proroctví ohledně Jeho příchodu, se neočišťují, aby byli čistí, jako On je čistý. Tím ukazují, že nežijí nadějí Kristova příchodu. Tato naděje v nich je mrtvá (1Jn 3,3). Naproti tomu, i když neporozumíme všem detailům Biblických proroctví nebo výkladu symbolů v knize Zjevení, můžeme být na jeho příchod 100% připraveni, když budeme dělat to, co nám Ježíš řekl.
Když u Mt 24 Ježíš říkal svým učedníkům o svém návratu, vícekrát zdůraznil, že mají být bdělí (Mt 24,42;44 25,13). To nejdůležitější tedy není, abychom dopodrobna znali proroctví, ale abychom byli duchovně bdělí a v každém čase byli připraveni.
U Mt 25 (v kapitole, která navazuje na proroctví u Mt 24) se Ježíš zabývá třemi oblastmi, ve kterých máme bdít a být věrní, abychom byli připraveni na Jeho příchod.
Věrnost vskrytu
(Mt 25,1-13). V tomto podobenství Ježíš mluví o 10 družičkách. Povšimněte se, že žádná z nich nebyla nevěrnice (viz definice duchovní nevěry, cizoložství Jk 4,4). Všechny byly panny. Jinými slovy, měly dobré svědectví od lidí. Jejich lampy (před lidmi) svítily (Mt 5,16). Lidé viděli jejich dobré skutky. Každému hned ale nebylo zjevné, že moudrých bylo jen pět. Pouze pět z nich si totiž s sebou kromě lamp vzalo i své nádobky s olejem (v. 4).
Olej v nádobkách, na rozdíl od světla lamp, v noci vidět nebylo. Olej symbolizuje život vskrytu před Bohem, který lidé ve tmě tohoto světa nevidí. Nádobku máme každý. Otázkou je, zda v ní máme olej.
V Písmu je olej symbolem Ducha svatého a zde poukazuje na život z Boha, který nám Duch svatý zprostředkovává. Tento život se navenek projevuje jako světlo (J 1,4). Olej je vskrytu. Mnozí se starají výlučně o to, co je zjevné, o vnější svědectví. To je pošetilost. V čase zkoušek a tříbení zjistíme, že samotné světlo nestačí. Člověk v sobě potřebuje mít život z Boha, který nás vším provede vítězně.
Kdo má v sobě Boží život, i když sedmkrát padne, opět vstane (Př 24,16). Krizové situace nám ukazují, zda v sobě tu moc máme či ne. V tomto podobenství spočívalo tříbení v tom, že se ženichův příchod opozdil. To je situace, která odhalí náš skutečný duchovní stav.
Kdo má víru, vytrvá do konce a bude zachráněn. V čase krize se ukáže, co má kdo ve svém nitru.
Mnozí jsou podobní zrnu, které ihned vzešlo, ale nemělo v sobě život. Úrodná půda jejich srdce neměla potřebnou hloubku (Mk 4,5).
Proto se u nových věřících těžko posuzuje, nakolik jsou skutečně duchovní a opravdoví. Teprve čas ukáže, čekáme-li trpělivě. Být připraven na Kristův příchod tedy znamená mít čistý vnitřní život a žít věrně před Boží tváří - v myšlenkách, postojích i motivech, které lidé okolo nemohou vidět. Pokud nežijeme tímto způsobem a myslíme si, že jsme na Kristův příchod připraveni, klameme sami sebe.
Věrnost ve službě
(Mt 25,14-30). Ve druhém podobenství je důraz na poctivé hospodaření s hřivnami, které nám Bůh svěřil. Tyto hřivny představují materiální vlastnictví, peníze, přirozené schopnosti, životní příležitosti, duchovní dary atd.
V této oblasti nemáme všichni stejně, neboť zde vidíme, že jeden dostal 5 hřiven, jiný 2 a další 1. Všichni ale měli stejný čas, aby prokázali věrnost v tom, co jim bylo svěřeno. Komu bylo dáno více, od toho se bude více požadovat. Proto ten, který rozmnožil 2 na 4, dostal stejnou odměnu, jako ten, kdo rozmnožil 5 na 10.
Na toho ale, který hřivnu "ukryl do země", dopadl soud (v. 18). Ten použil svěřené prostředky "pro tento svět", a ne pro Boha.
Nikdo z nás nemůže říci, že nic nedostal, neboť každý od Boha něco dostal. Otázkou je, k čemu to používáme. Používáme-li to pro sebe, je ta zakopaná hřivna. Co užíváme výlučně pro Boží slávu, se považuje za poklad, který se nezkazí. Podle tohoto měřítka můžeme vidět bídu velké většiny věřících.
Naše motto má být "Všechno Bohu, sobě nic". Pak budeme připraveni na Kristův příchod.
Nemůžeme být Kristovými učedníky, pokud jsme všechno neopustili.
Ten, kdo nepoužívá všechen Bohem svěřený majetek a dary pro Pána a má dojem, že je na Kristův příchod připraven, klame sám sebe.
Věrnost ve službě spoluvěřícím
(Mt 25,31-46). V této pasáži se Ježíš věnuje našemu postoji vůči našim spolubratrům, kteří jsou v tísni, a to jak v duchovní, tak v tělesné oblasti.
Vidíme zde, že někteří obdrží království, protože sloužili svým spolubratrům jako Pánu. Svou službu konali vskrytu, takže jejich levá ruka nevěděla, co dělá pravá (Mt 6,3). Co víc, když je Pán chválí za to, co dobrého vykonali, už si to ani nepamatují (Mt 25,38).
Ježíš také učil, že každou službu, kterou vykonáme pro toho nejmenšího z jeho bratří, považuje za službu vykonanou pro něj samotného (Mt 25,40). To, že mluví o tom nejmenším, je důležité, protože máme tendence sloužit těm nejvýznamnějším věřícím a opomíjet chudé a opovrhované.
Až se Ježíš vrátí, ti, kdo budou zaměstnáni jídlem a pitím, kupováním a prodáváním, stavěním a sázením pro sebe, budou zajisté zanecháni (Lk 17,28;34).
Vzati budou pouze ti, kteří láskyplně sloužili spolubratrům. Na jiném místě mluvil Ježíš o jiné skupině lidí, kteří jsou jejich protikladem. Ti si pamatují všechny své dobré skutky, které vykonali ve jménu Páně. Ve chvíli, kdy stojí před soudným stolcem, připomínají Pánu, že v Jeho jménu vymítali démony, kázali, uzdravovali nemocné atd. Ačkoli všechny ty věci skutečně vykonali, Pán je odmítne, protože nenaplnili prvořadý požadavek na svatý život v skrytu před Bohem. Byli příliš zaujati velikostí svého obdarování.
Všimněte si zajímavého rozdílu.
Ti, kdo uzdravovali nemocné, jsou vypovězeni (Mt 7,22n), zatímco ti, kdo je pouze navštěvovali, obdrželi království (Mt 25,34;36). Bůh od nás nežádá, abychom uzdravovali nemocné, pokud nám k tomu nedal "hřivnu" - dar uzdravování. Všichni ale můžeme nemocné navštěvovat a povzbuzovat je a žehnat jim ve jménu Páně. Pak zjistíme, že na Kristův příchod jsme připraveni, zatímco mnozí, kteří uzdravovali, budou odmítnuti. Při službě druhým musíme být často ochotni podstupovat nepohodlí.
Ti, kdo nestrpí, aby se jim kvůli někomu, kdo je v tísni, změnili plány, až Ježíš přijde, budou zajisté zanecháni. Máme-li sloužit druhým ve jménu Páně, musíme obětovat čas, peníze a nad to všechno i své plány a svou vůli.
Sobeckost je v těle tak zakořeněna, že i když můžeme být očištěni od hříchu touhy očí, hněvu, závisti nebo žádosti, stále ještě dost možná žijeme pro sebe. Svatost, která vidí jen sebe a která se nedokáže osvobodit od soběstřednosti, je svatost farizejská. Je pouhou napodobeninou pravé zbožnosti, přesto však dokáže oklamat mnohé.
Ježíš nás učil se modlit " Dej nám.. Odpusť nám.. Vysvoboď nás.." (Mt 6,11nn). Posvěcení, které v nás neprobouzí zájem o druhé, kteří jsou stále ve svém hříchu a ve své tísni, je bezcenná napodobenina, která si nezaslouží nic jiného, než aby byla vyhozena do smetí.
Musíme změnit orientaci svého myšlení ("obnovit mysl" Ř 12,2), abychom dokázali lidem rozumět a mít s nimi soucit. Takové smýšlení je podle Krista a připravuje nás, abychom obdrželi přicházející království. Ten, kdo myslí jen na sebe a na potřeby svojí rodiny, jakkoli je navenek "svatý", klame sám sebe, pokud si myslí, že je na Kristův příchod připraven.